Sport v rodině

Můj táta a bratr byli velcí sportovci. Nikdy nezapomenu na ty okamžiky, když mě brali s sebou na zápasy na fotbal. A hned za naší vesnicí byl takový velký stadion, kde můj táta s bratrem hráli fotbal. Ale nemyslete si, že to bylo jenom něco obyčejného, že to byla jenom obyčejná hra a kopaná. Tak to vůbec nebylo. Protože můj otec s bratrem hráli fotbal závodně. Sice samozřejmě zase ne na profesionální úrovni jako třeba Beckham, ale hráli opravdu velmi dobře. Oba dva hráli za náš okres. Samozřejmě ale ne spolu dohromady. Můj bratr jinou ligu než můj otec. Takže se kolikrát ani nesetkali, ale setkali se pouze jenom na zápasech. Proti sobě ale ani spolu nikdy nehráli. Tohle nám ale nevadilo, protože jsme byli rádi, že máme v rodině takové dva šikovné sportovce. A abych ani já nebyla pozadu, přihlásila jsem se do kurzu gymnastiky.

Gymnastiku jsem měla opravdu moc ráda. A taky mě potěšilo, když moji rodiče i bratr chodili na mé gymnastické představení a cvičení. My jsme byli vždycky taková rodina, která se navzájem podporuje. Takže mě vždycky těšilo, když třeba šel se mnou na nějaké cvičení i jenom můj bratr, když třeba rodiče nemohli. Stávalo si to totiž velmi často.

Protože oba dva rodiče jsou policisté, takže svou práci nesmí samozřejmě zanedbávat. A já jsem to opravdu hodně chápala. Protože vím, že bratr vždycky moje sportovní aktivity natáčel na kameru, takže si je potom máma s tatínkem mohli večer prohlédnout. A že se vždycky pečlivě dívali, protože je to moc bavilo. Víte´, když se rodiče zajímají o své děti, tak je to prima. A když rodiče se zajímají taky o volný čas svých dětí, tak je to ještě více lepší. Znám bohužel mnoho případů, kdy rodiče moc nedbají o volný čas svých dětí a pak to taky podle toho dopadá. Někdy je mi z toho moc smutno, ale víte, člověk s tím sám nic nezmůže.